Chodím mezi bludištěm zrcadel, ve kterých se pokřiveně usmívám a v nichž se odráží má tvář.

A když konečně o sebe zavadím, tak narazím do směšné tváře, co žaluje klíčovou dírkou uprostřed mé hlavy, a já tak konečně začínám plavat v malých dramatech lidí, co létají jak ptáci a kreslí tak svými křídly na kraje obrazů své poznámky o životech těch druhých.

To ptáci mi radí a doporučují svým zpěvem určitou pokoru před životem. Jak mým, tak druhých, a já mám pocit, že když maluji ty své spirály lidí a věcí- co už dávno nejsou- tak vlastně si vytvářím takovou malou sebevraždu.

A ptáci dál opisují do prostoru svými křídly své myšlenky a představy a malují je tak dlouho, až narazí do okna altánu, ve kterém kreslím ta svá dramata, a padají na zem s vyvrácenými a zlomenými krčky a tak vlastně páchají malé ptačí samozabití! A já k nim voním a dýchám na ně, snad aby se ještě malinko nadechli a prolétli kolem mé pokřivené hlavičky. Ale oni na mě kašlou! Asi jako děti na své rodiče. A tak aspoň si schovám zchromlá ptačí křídla a pak je namočím v číši  červeného vína, kterým kreslím dál spirálu svého života na oslnivou plochu poloslepých zrcadel.

A když mě konečně navštíví tma, tak odlétnu se sklenkou do noční oblohy, kde není slyšet ptačí zpěv – jen takové šeptání – a já se pomalu začínám podobat ptáčku, co zapisuje malá dramata lidí tam pod sebou. Zapisuji je potichu. Tak, že to prý není snad ani slyšet…