A když nemohu spát, tak se mi promítá do rozzářené hvězdné oblohy prašná cesta. Je plná výmolů a plevele a je křivolaká. Tak jako mé myšlenky, po kterých se tak rád prochází pan Neruda a také pan Sudek a Hrabal a také pan Kafka a k tomu jim hraje pan Mozart a spousta jiných velikánů, kteří už dávno odletěli tam na druhou stranu a proměnili se na všude přítomné barevné ptáčky.

A tak já těmi svými obrázky vlastně kreslím zamilované dopisy a vytvářím adresné poselství všem lidem, které mám rád a věcem, co létají kolem mé hlavy jak barevní ptáci, a vše je tak prosté jako obyčejná voda v běžícím potoce lidského času. Podstatou toho mého“ tvoření“ je trvalý milostný vztah a milostná nenávist k sama sobě to spatření světelného paprsku, ve kterém hledám smysl a cíl – proč jsem vlastně přišel na tenhle svět. Ta má “ fotografika“ je vlastně malá milostná příhoda v nekonečném seriálu a podobá se otevřenému deníku zamilovaného jinocha. A ten můj deník je občas ukraden a veřejně čten na náměstích a každý ten můj obrázek je takové malé soukromé trápení. Nic víc než marginální poznámka. A každý obrázek se skládá ze sudých a lichých úlomků a ty úlomky se podobají létajícím ovečkám a oslíkům pana Chagalla, toho geniálního žida, co utíkal sám před sebou a o kterém Picasso řekl, že když tvoří, tak mu létají v hlavě andělé. A tak kolem mé hlavy létají ptáci, co podobají se andělům a také pánům Kafkům a Hrabalům a Mozartům a tak vytvářejí spirály plné prachu. Spirály mé zamilovanosti. Zamilovanosti, za kterou jim z plného srdce děkuji.