Co se týče mých fotografik, je to jako s myšlenkami. Rozvíjím je a odkládám, nechám je někdy docela zvadnout, protože mě již omrzelo stále na ně myslet, stále na ně čekat. A pak najednou přijdou a rozvinou se v schizofrenní představy. A ty mě chytí za vlasy, aby mě ohnuly k hledáčku, ve kterém se mé rozházené myšlenky seřadí jak vojáci do kompozic, kterým ani sám nerozumím.

A pak zapnu jednu jedinou žárovku a ta pomůže, aby na svět přišlo to, čemu se říká fotografie. Zmáčknu ten čudlík a ta má nedokonalá představa se zaznamená a vylétne na světlo boží, praští mě do čela a já se zhroutím pod tíhou toho, co jsem to omylem vytvořil, zhroutím se pod vlastní kritikou svých myšlenek a představ. Hroutím se pod tíhou názvů. Protože každá věc má mít své jméno, každá představa by se měla nějak jmenovat. A tak se chodím dívat na to, co jsem vytvořil, a vytřepávám z rukávu jeden název za druhým a všechny ty názvy se lepí na ty mé fotografiky a ony se obalují do zavinovačky čerstvě narozeného dítěte, co křičí na svět, že se tak jmenovat nechce. A mně nezbude nic jiného, než to své děťátko nechat být, aby povyrostlo, a nechat se trápit představami na dílko budoucí. Chodit dál jak patnáctiletý a snít o tom, že přijdu o rozum s krásnou urostlou slečnou. Ale místo slečny potkám takového hubeného mrzáčka, s kterým si nevím rady. A tak se to opakuje den co den, rok co rok. Pořád dokola. Jako ty mé nepovedené myšlenky na více či méně povedené obrázky …